Dnešní neděle se mi opravdu líbila. Nejen dnešní slavnostní mše, při které jsme ve farnosti oslavila slavnost Božího těla, ale i odpoledne, které jsme s rodinou strávili na fotbalovém utkání ženatí x svobodní. Zápas se odehrával na blanenském fotbalovém stadionu a rovněž ho organizovali lidé z naší farnosti. Sešlo se tam pár fanoušků a fanynek, hlavně z řad rodinných příslušníků hrajících. A tak jsem se zde sešla i s jinými manželkami, které přišly povzbudit své drahé mužské polovičky. Žádná z nás ovšem nebyla nějaká skalní fotbalová fanynka, která dokáže skákat a povzbuzovat "hoši do toho". Ani já mezi takové akční ženy nepatřím, nicméně sbalila jsem si do batohu malou foukací harmoniku, že na ni třeba něco zahraju. Po chvíli jsem se odhodlala něco "zavrzat". Na takovém stadionu (ikdyž skoro prázdném), se slabý zvuk foukací harmoniky moc nerozléhá. Mně to zas až tak nevadilo, ale když ty moje hudební pokusy zaslechl náš pan farář, neměl nic lepšího na práci, než že sehnal mikrofon, ať to hraju pěkně do něho. A tož jsem měla premiéru. Poprvé v životě jsem hrála "Zelená je tráva,"." Pojďme, hoši, pojďme do toho". Mělo to nečekaný úspěch a nálada na naší dámské lavečce se zvedla asi o 100%. Bavili se i ostatní. Přidaly se i naše děti..super.
No, a teď ta pointa, proč tento článek vlastně píšu.
Nemusíme být úplně stoprocentní, odhodlaní, dokonalí křesťané, abychom mohli Bohu sloužit. Stačí, když Bohu nabídneme to málo, co máme. On nám požehná. On nám podá mikrofon. A pak se může stát, že jedna malá foukací harmonika rozezní celý fotbalový stadion.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.