To, o co bych se chtěla podělit s ostatními.

Jeden den Šimona z Cyreny

1. 4. 2012 23:45
Rubrika: Nezařazené

Vrzly dveře..."Konečně přišel domů!", myslí si žena, která právě připravuje jídlo. Práci přeruší a jde svého muže přivítat. Při pohledu na manžela Šimona však znejistí. Něco se stalo. Její muž není jen více unavený z pole než je obvyklé. Vypadá tak nějak jinak, k vyčerpanosti se přidružuje i jakási zjihlost, která u Šimona vidí žena snad vůbec poprvé. Skoro to vypadá, jako by ten silný Šimon měl slzy na krajíčku.

"Dneska nebyla na poli lehká práce, když jsi tam zůstal tak dlouho v tom dnešním parnu," povídá žena a podává Šimonovi pozdní oběd.

"Na poli to ještě celkem šlo, byl jsem celkem brzy hotov, ale cesta domů se protáhla víc než jsem čekal..."

"Měl jsi nějaké problémy s římskými vojáky..?"

"Dá se to tak říct. Stalo se to, když jsem míjel cestu směrem k tomu popravišti, ke Golgotě. Zrovna tam vedli k ukřižování nějaké odsouzence. Nikdy jsem nezažil, že by se na popravu přišlo podívat takové množství lidí. Viděl jsem tam dokonce i členy velerady a farizeje. Vojáků tam bylo dvakrát tolik než je obvyklé a měli co dělat, aby zdivočelý dav udrželi od odsouzenců v dostatečné vzdálenosti. Byl jsem zvědavý, jak vypadá ten strašný zločinec, kterého vedou, a tak jsem se šel podívat blíž. Viděl jsem tři odsouzence, jeden z nich, ten, kterého vojáci nejvíce hlídali, byl na tom už hodně špatně. Zbičovaný spíš vrávoral než šel a pak spadl na zem i s křížem. Vypadalo to, že už je po něm. Vojáci ho ještě jaksi vzkřísili, ale bylo skoro jasné, že na horu s křížem nedojde. Když se začali vojáci rozhlížet kolem, řekl jsem si, že se radši vytratím, ale než jsem to stihl udělat, už mě chytli a přikázali mi nést kříž místo toho zločince. Měl jsem hrozný vztek a styděl jsem se, že musím tu těžkou potvoru nést zrovna já. Jsem přece spravedlivý člověk a teď mě hodili do jednoho pytle s nějakým trestancem. Dav už začal spílat i mě, protože si mysleli, že jsem taky odsouzenec, sem tam přiletěl i nějaký kámen nebo něco jiného. Vztekal jsem se čím dál víc. Proč musím zrovna já trpět takové ponížení za nějakého hajzla...

....v tom jsem se mu podíval do očí ..... a poznal jsem ho. Víš, kdo to byl? Ten učitel, co tady v okolí kázal a uzdravoval nemocné. Níkdy jsem ho sice zblízka neviděl, ale musel to být on, podle toho pohledu. Bylo úplně jasné, že přesně ví, co si myslím a jak mu v duchu nadávám. Styděl jsem se až do morku kostí. "Pokoj tobě, odpouštím ti, miluju tě." To jsem četl z jeho pohledu. Najednou jsem v sobě ucítil veliký mír. Zloba byla pryč. Chtělo se mi smát i plakat, to se mi chce ještě teď. Byl jsem rád, že ten kříž mohu nést místo něho zrovna já. Věděl jsem, že nic neudělal. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že to ponížení snášel i kvůli mně, nechápal jsem to. Zůstal jsem s ním až do konce, do té doby, než zemřel. Slyšel jsem římského setníka, jak říká, že to byl opravdu Boží syn. ....Já, ....já mu věřím!"

 

 

Poznámka autorky:

To, co jsem napsala, určitě není historická realita a třeba to bude někomu připadat směšné. Napsala jsem to, protože jsem si chtěla představit, co asi Šimon prožil, když ušel kus křížové cesty s Kristem. Nevím přesně, co prožil, ale myslím si, že na ten den do smrti nezapomněl.

Zobrazeno 974×

Komentáře

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková