Vařím. Ze země mě sleduje můj devítiměsíční syn. Sleduje mě pozorně. Kam se hnu, tam se hne on. Je ochotný vynaložit i velkou fyzickou námahu, aby po břiše a po čtyřech prozkoumal všechny místnosti našeho bytu jen proto, aby mě našel. Nevzdá to ani když procházím sem tam, když pro něco jdu, a často to vypadá tak, že sotva mě dostihne, už jsem jinde. Nevzdává to. Jednou se mu to přece podaří. To se pak s neskrývanou radostí za mnou připlazí, vyšplhá se po mojí noze a čeká, že ho vezmu do náruče. Dělá to v jeho věku hodně miminek, ale při tom se mi vybavila slova Krista, která řekl svým učedníkům.
"Ježíš si je zavolal a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“
Co jsem já ochotná obětovat pro Boha ze svého pohodlí? Také ho dokážu tak vytrvale sledovat, jak mě sleduje můj syn?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.